Pro 36letého kanonýra Radima Vrbatu je Florida už sedmou štací v NHL. Když mu před necelým měsícem zástupci Panthers představili svůj eminentní a konkrétní zájem, nešlo o překvapivý úder, k nesmělým kontaktům docházelo už v minulosti. Oceňovanému útočníkovi rychle došlo, že se v klubu nepotká s Jaromírem Jágrem. „Bylo jasné, že si dva starší hráče na pravém křídle nenechají,“ vykládá Vrbata.
Dění v tuzemském hokeji monitoruje dnes a denně. Ostatně není to tak dávno, co z pozice spolumajitele Mladé Boleslavi dohlížel na chod extraligového BK. Jelikož v zámoří strávil už půlku života, dokáže rozpoznat i pojmenovat, co české prostředí dusí nebo škrtí. Také o tom Radim Vrbata vypráví.
Pojďme nejdřív k vaší nové štaci na Floridě. Jak se rodila?
„Panthers byli ve hře už v minulých letech, při rozhodování o posledních dvou, třech smlouvách a i během posledních dvou přestupových uzávěrek určitý zájem z jejich strany byl. Já byl přesvědčený, že se domluvím s Arizonou, ale i tak jsme si s agentem vytvořili záložní plán s týmy, kde sháněli pravá křídla. A Florida byla jedním z nich. Koncem června jsme se začali bavit víc a v den otevření trhu se defi nitivně domluvili. Bylo to rychlé.“
Kdy jste se dopídil, že Jaromíra Jágra na Floridě nepotkáte? Bylo asi celkem jasné, že si Panthers nenechají na pravém křídle dva starší hráče.
„Ta otázka se nabízela na samém začátku. Když mi zavolal agent o zájmu Floridy, došlo mi, že těžko budou chtít jednoho 36letého a dalšího 45letého hráče na pravasu. Pak nám potvrdili i do telefonu, že Jardovi novou smlouvu nabízet nehodlají s tím, že chtějí jít jinou cestou. Ale zároveň mi řekli, že mě neberou proto, abych Jardu nahrazoval. Plán je spíš takový, že se mnou počítají do druhé pětky k Trocheckovi, místo Jardy by měl v elitní lajně s Huberdeauem a Barkovem nově nastupovat Dadonov. “
Pro hráče nad 35 let je floridské podnebí velkou odměnou, anebo to tolik neřešíte?
„Určitě je příjemnější pohybovat se po celou sezonu mezi 25 až 30 stupni v plusu než v minusu. To je bez diskuze. V tomto ohledu se pro nás po sezonách v Arizoně vlastně nic nemění. Ale já se na věc vždycky dívám především z hokejového pohledu. Jakou budu mít roli, jaké spoluhráče. A aby se tam líbilo i mojí rodině. Roli samozřejmě hrají peníze. Jde o mix asi tří stěžejních okolností.“
V NHL jedete dál, přitom na setrvání v lize jste vyloženě netlačil, je to pravda?
„Ano. Měl jsem to položené stejně jako loni. Buď se s rodinou ještě na rok vydáme do Ameriky, nebo se defi nitivně vrátíme domů. Po minulé sezoně by asi byla škoda končit, ačkoli jsem si nyní dokázal představit konec kariéry a odchod s lehčím srdcem než loni, kdy se mi opravdu nechtělo odcházet po špatném roce ve Vancouveru. Měl jsem před sebou vidinu tisícího zápasu a chtěl jsem si dát šanci se k této metě dostat. V Arizoně se mi ji povedlo splnit, o to větší radost mám, že v rámci povedené sezony se slušnou porcí gólů a bodů. Díky tomu bych končil s o něco lehčím srdcem. Ale upřímně, taky se mi úplně nechtělo… (usmívá se) Florida to za mě vyřešila.“
Neumíme přijímat kritiku, to je špatně
Až to jednou přijde, vrátíte se do českého hokeje? Kdysi jste třetinově vlastnil boleslavský BK.
„S Honzou Plachým (majitelem BK) se bavíme poslední dva, tři roky o tom, zda bych se případně zapojil. Vždycky jsem odpovídal, že dokud budu hrát, není to téma. A až skončím, nějaký čas to taky potrvá. Teď už mám tři kluky, kterým se chci věnovat. Rodina toho během mé kariéry docela dost obětovala a přijde čas, kdy jí to budu vracet. Ale i kdybych rodinné záležitosti nebral v potaz, nejdřív bych se stejně musel v českém hokejovém prostředí rozkoukat. Udělat si obrázek a názor na různé věci, na všechna specifika, zjistit, jak to doopravdy chodí, co funguje, co ne. Pak bych teoreticky do toho vlaku mohl nastoupit.“
Po návratu ze zámoří člověk chtě nechtě dopadne na zem. Po tolika letech strávených venku navykl preciznímu režimu, který v Česku logicky nemůže najít. Je těžké se přes to přenést?
„Je to přesně tak, jak říkáte. NHL je jiný svět. Domácí specifika jsem si trochu osahal při angažmá v Boleslavi. Máte nějaké ideály, jasné a v NHL ověřené věci, které byste chtěl aplikovat i doma. Ale tady zjistíte, že to není prakticky možné. Těch pár let s majetnickým podílem v Bolce mě poměrně vyléčilo.“
Například?
„Abyste mě chápal, já si nestěžuju. Pouze konstatuju. Třeba ta chyba byla ve mně, třeba jsem byl moc naivní, neměl zkušenosti, neznal zákulisí a souvislosti. Všechno je možné. Upřímně ani nevím, kde začít. To je strašně obšírné téma.“
Zápasy Radima Vrbaty v NHL: |
| 509 - Arizona/Phoenix |
| 142 - Vancouver |
| 122 - Chicago |
| 118 - Colorado |
| 106 - Carolina |
| 18 - Tampa Bay |
| CELKEM: 1015 zápasů |
Čas máme...
„Je mi jasné, že zázemí tu nemůže být na úrovni, jaká je v NHL standardem. Spíš jde o to, aby se v Česku vybudovalo podobné prostředí, vyjasnil se způsob, jak na hokej pohlížet. Což jít může.“
Můžete to rozvést?
„Podívejte, hokej je spolu s fotbalem největší sport v Česku, v podstatě fenomén. Zajímá velkou masu lidi, média, proudí do něj spousta peněz. Lidi, ať už hráči, trenéři nebo funkcionáři, mají nějaké postavení ve společnosti, ale... Nevím, jak to vysvětlit. Zkrátka mám pocit, že i když se to všechno tváří profesionálně, ten pravý profesionalismus tady pořád chybí. Na všech frontách. Nejčerstvější příklad mě napadá ohledně situace, která tu vznikla po mistrovství světa v Paříži.“
Co přesně?
„Mám na mysli kritiku bývalých hráčů, trenérů a pak reakci lidí, kteří jsou za výsledek zodpovědní. To si říkám, že je možná lepší mlčet, přijmout kritiku, která je asi zasloužená a pochopitelná po takovém umístění, a nereagovat na ni, než se předvedeným způsobem dohadovat přes noviny. To myslím image hokeje nepomáhá, spíš naopak. Tím stylem, kterým se výsledek v Paříži obhajuje, se to celé dělá jen horší.“
Přijde mi, že kritický názor je tu vnímán jako útok. Jakmile byl Josef Jandač požádán, aby vyhodnotil otevřené námitky Petra Nedvěda, Luďka Bukače a dalších glosátorů, rozhovor pro Sport odmítl. Neměl by činit opak?
„Na takové rozhodnutí má samozřejmě každý právo, ale myslím, že to není šťastné řešení. Přijde mi, že tady neumíme přijmout kritiku. Přitom ze všeho nejjednodušší by bylo, kdyby po mistrovství, po všech tradičních glosách legend, osobností a expertů, hlavní kouč nebo celý trenérský štáb vystoupil, vysvětlil s odstupem veškeré diskutované tahy, reagoval by na další otázky. A byl by čistý stůl. Naprosto věřím tomu, že pro úspěch trenéři udělali všechno, co mohli, to by ostatně měla být samozřejmost, podle mě však sedmé místo nejde jen tak spláchnout s odkazem, že hráči nebyli produktivní. Každý trenér si vybírá tým podle svého, to právo mu náleží. Vykládá se u toho kolikrát, že dává hlavu na špalek. Ale jakmile skončí turnaj, nastává ticho, žádný špalek… Přitom to má být přesně ta chvíle, kdy se kouč otevře se slovy: Pojďte do mě. Práce trenéra přeci nekončí posledním zápasem sezony. Následuje další fáze, kdy se má zodpovídat do posledního dotazu.“
Aby i laik získal podrobnější analýzu.
„Něco na ten způsob. Třeba i proto, aby se i ostatní trenéři dozvěděli, co jak bylo na šampionátu zamýšleno a podobně. Je to prevence, aby se případných chyb v budoucnu vyvarovali. Myslím, že by to všichni ocenili, nakonec by se i na ten neúspěch nekoukalo s takovou pachutí. A to je, co mi tady chybí. Pravý profesionalismus. My si z něj obvykle bereme jen to příjemné a ne to, co bolí. Jsme sami proti sobě. Co je tak složitého na tom zařídit věci tak, jak fungují ve světě?“
V mediálních výstupech velitelů národního týmu jste sebereflexi nenašel?
„Z toho, co jsem si přečetl a vyslechl, mi bohužel zase vyplynul spíš závěr, že za porážkami stojí hlavně hráči. I když to třeba tak myšleno nebylo, prostě to tak vyznělo. Klasicky: My jsme pro to udělali všechno, hráči měli servis, informace, ale kluci nedali góly a podobně. Obecně mi přijde, že hlavně porážky se hází na kluky ze zámoří, čímž myslím i fanoušky a média. Že oni nepředvedli, co se čekalo, že oni měli být lepší. Vytvořil se tu dojem, že od hráčů z evropských soutěží se vlastně moc nečeká, a ti pak jsou z obliga. U juniorů, u dvacítky je to ještě markantnější. Řekne se: Vy jste ti, co odešli do kanadské juniorky, a nebyli jste dostatečně dobří.“
Mladí? Do NHL mají blíž z kanadské juniorky
Na svazu tvrdí, že odchod hráčů do kanadské juniorky dlouholeté snažení reprezentace zhatí. Podle Slavomíra Lenera Česko ztrácí nad hráči kontrolu a mnohaletá práce s laděním týmu jde do kytek. Nemůže mít pravdu?
„Já v tomhle se Slávou nesouhlasím. A zase, nemusí se mnou nikdo souhlasit, já mluvím jen o zkušenosti své a kluků, které jsem měl během kariéry kolem sebe. Jde o krátkodobý turnaj, takže nevím, jestli se na něj dá připravovat nějak dlouhodobě. Spíš na to koukám z pohledu vývoje hráče. Proto tvrdím, že kdo neodejde do kanadské juniorky a přitom chce hrát NHL, je sám proti sobě a extra velkou šanci dostat se do NHL si nedává. Vím, že se tady tahle cesta pomlouvá a po hráčích se chce, aby ven nechodili. Když se však podíváte na úroveň juniorské extraligy, nejsem si jistý, zda jde o zásobárnu talentů pro NHL a o lepší výchovné prostředí. Do NHL se určitě dostalo víc našich kluků přes kanadskou juniorku než odsud. Nebo třeba ze Švédska jako David Pastrňák a Kuba Vrána.“
Na půdě ČSLH kdysi vystoupili s tvrzením o tzv. velké úmrtnosti hráčů prchajících za oceán. Že ti, co v Kanadě neuspějí, přijdou domů vyhořelí a mnohdy se po nich slehne zem. Věříte tomu?
„To se mi nezdá. Jako že po návratu s nepořízenou domů přestávají hrát hokej? Ale to i řada těch, co tady zůstanou, nebo ne? Zkrátka nevěřím, že náš hráč má z juniorské extraligy do NHL blíž. Vždyť historicky je CHL největší dodavatel hráčů do NHL. Teď sice v NHL vzrostla poptávka po českých hráčích z extraligy, pár kluků dostalo smlouvu, ale na rovinu si musíme říci, proč tomu tak je.“
Protože kluby mají málo prostoru pod platovým stropem a shánějí levné hráče s potenciálem.
„Právě. Platový strop začíná mít konečně ten efekt, jaký si soutěž slibovala. Týmy jsou nucené shánět hráče okolo milionu dolarů roční mzdy. Což jsou kluci jako Šimek, Rutta, Kaše, Kämpf, Hyka… NHL nebyla této kategorii hráčů nikdy otevřená jako nyní. Je super a zaplaťpánbůh, že si jich někdo všiml, moc jim tu šanci přeju. Jen si upřímně myslím, že to bohužel není odraz toho, že tu najednou začínáme produkovat ve velkém hráče pro NHL. Jo, kdyby z naší ligy odešel borec za tři miliony ročně jako Panarin z Ruska nebo nedávno Šipačov do Vegas za pět milionů, pak smeknete klobouk dolů před lidmi, kteří stojí za jeho výchovou. Rád bych se pletl, ale pokud se z našich nových kluků v sestavě zabydlí jeden nebo dva, bude to úspěch. Nebudeme si nic nalhávat, pro klub je to pohodový obchod.“
Téměř nulový risk, že?
„Pokud se podaří, super. Pokud ne, prakticky nic se neděje, organizaci to nic nestojí a na farmu dostanou zajímavou posilu. Navíc si ti kluci musí uvědomit, že jsou sotva na startu. Jedna věc je zájem klubu, druhá udělat tým, třetí udržet se v lize, čtvrtá vybudovat si pevné místo na několik let a nakonec sklízet úspěchy.“
Tak jak jsme byli zvyklí u dřívějších generací a vlastně to brali jako samozřejmost...
„Mám to zrovna na jazyku. Našli bychom kvanta absolutně nedoceněných hráčů, přitom ti borci měli obrovskou kariéru. Venca Prospal, Radek Dvořák, Petr Sýkora, Petr Nedvěd, všechno chlapi s patnáctiletými kariérami, přes tisíc zápasů. Jenže měli trochu smůlu, že se ocitli ve stínu toho největšího hráče. Teď je to tak, že jsme rádi za jeden vstřelený gól v NHL, za dvě nahrávky. Oslavujeme něco, čeho jsme si dřív ani nevšimli. Přijde mi to úsměvný, ale zároveň trochu nefér, neboť v téhle době jsme nadšení, že Lukáš Sedlák hraje za Columbus a Ondra Kaše už dal gól za Anaheim. Nic proti nim, samozřejmě. Naopak, zaplaťpánůbh za každého Čecha v NHL.“
Hlavně mezi fanoušky hodně rezonuje tvrzení, že by hráči pracující v zámoří měli českému hokeji vracet, co do nich kdysi investoval. Tímto pocitem však hráči, hlavně ti, co prošli kanadskou juniorkou, nepřekypují, jak to vidíte vy?
„Dovolím si tvrdit, že to v nich není zakořeněné. A ani nemůže být. Je jiná doba, než v jaké vyrůstala tzv. naganská generace, pro kterou národní tým byl cestou, jak se dostat ven. Do NHL se teď spíš dostanete vlastní pílí, než aby vás tam dostal někdo odsud. V posledních letech pořád posloucháme, že oproti jiným zemím v NHL nemáme rozdílové hráče a lídry. Ale řekněte mi, který český trenér včetně reprezentačních vychoval hráče pro NHL? Na Vláďu Růžičku můžu mít názor, jaký chci, ale všichni ti Hertlové, Sobotkové, Jaškinové, to je hlavně jeho práce, to se mu nedá upřít. Všichni přitom mohli dávat šanci mladým, jako naposledy ji Libor Zábranský dal Nečasovi. Stěžovat si doma, že nemáme světové hokejisty, a nemít za sebou jediného vypiplaného hráče v NHL? To mi přijde zvláštní a trošku neuctivé vůči těm hráčům, kteří tam jsou.“
Úbytek lídrů možná souvisí s fenoménem Jardy Jágra
Jde vůbec v českém prostředí vychovat rozdílové hráče a lídry?
„Pokud je v juniorské extralize dvacet týmů a dost nahlas se mluví o tom, že konkurence je nijaká, že se odtud málokdo dostane do áčka, tak si asi každý odpoví sám. Nikdo se tedy nemůže divit, že kluci, kteří mají ambice hrát velký hokej, to zkouší přes Ameriku, Kanadu, Švédsko a podobně. Už to není jako dřív, kdy vás do NHL vykopl úspěch na mistrovství světa spojený s trendem brát hráče do NHL od nás. Tak jako tomu bylo v období po Naganu a okolo zlatého hattricku. Tím se vracím zpátky k tomu, že není zrovna prozíravé nakládat klukům z NHL, že se od nich na mistrovství čekalo víc. Nebo když se kdysi zakazovala reprezentace těm, co odešli do kanadské juniorské ligy. A pak jde o hráče (Petr Mrázek), který z toho ročníku jako jediný podepíše smlouvu v NHL.“
Souhlasím s vámi, že tu méně, tu více je cítit jisté napětí či pnutí mezi hráči NHL a zdejším prostředím. Jak se to dál projevuje?
„Ta atmosféra zvláštní je. Nejdřív se před akcí všichni tváříme, že jsme na jedné lodi, a po neúspěchu se všichni dívají na borce NHL, proč to nevyšlo. Z pohledu českého hokeje jde o kontraproduktivní věc. Jaký může mít hráč vztah k reprezentaci, jejíž vedení mu klade překážky v rozjíždějící se kariéře? Vezměte si Davida Pastrňáka. Kdyby neodešel v šestnácti do Švédska a zůstal v Havířově do dvaceti let, budeme z něj stejně nadšení jako teď? Šel by na draft v prvním kole? Vyhrál by v jednadvaceti Zlatou hokejku? Podle mě ne. A přesvědčte mě o opaku. Dnes je konkurence obrovská, a pokud kluk cítí, že má větší naději na NHL přes zámoří, musí jít a dát sám sobě tu šanci. V Boleslavi jsme taky chtěli mít v bráně Willa s útočníkem Hykou, oba talentovaní kluci. Konečně v Bolce hráči s velkým potenciálem. Lidi v klubu byli nešťastní, že chtějí odejít. Já na to reagoval slovy, že jim přeci nezhatíme životní příležitost. Pokud jim vyjde, zabezpečí se zároveň na celý život. A když ne, vrátí se. Ale hlavně mezi oběma stranami zůstane dobrý vztah, oni budou vděční, že se jim vyšlo vstříc a v budoucnu vám to vrátí. “
Bodování hráčů 35+ v sezoně 2016/2017 |
| 1. Henrik Zetterberg (Detroit), 82 zápasů, 68 bodů (17+51) |
| 2. Radim Vrbata (Arizona), 81 zápasů, 55 bodů (20+35) |
| 3. Henrik Sedin (Vancouver), 82 zápasů, 50 bodů (15+35) |
| 4. Joe Thornton (San Jose), 79 zápasů, 50 bodů (7+43) |
| 5. Justin Williams (Carolina), 80 zápasů, 48 bodů (24+24) |
| 6. Patrick Marleau (San Jose), 82 zápasů, 46 (27+19) |
| 7. Jaromír Jágr (Florida), 82 zápasů, 46 bodů (16+30) |
| 8. Marián Hossa (Chicago), 73 zápasů, 45 bodů (26+19) |
| 9. Daniel Sedin (Vancouver), 82 zápasů, 44 bodů (15+29) |
| 10. Mike Fisher (Nashville), 72 zápasů, 42 bodů, (18+24) |
František Musil v rozhovoru pro Sport nabádal, ať hráče NHL nekritizujeme, nebo přestanou jezdit na šampionáty. Je to složitější téma, zda zůstat u vděku za příjezd, anebo žádat odevzdání výkonu. Ale může to tak dopadnout?
„Já to vidím tak, že NHL je jenom jedna. A jestli se tam teď hráč dostal, hraje tam, tak výkonnost mít musí. Kdyby ne, není tam. Jsou samozřejmě situace, kdy hráč neměl dobrou sezonu, nemá formu, tak ho ale přeci nemá cenu brát. Ale obecně, nevydařený šampionát áčka nebo dvacítky se prakticky pokaždé svede na zástupce NHL. Zase tu dám za příklad Davida Pastrňáka. Vezměte si všeobecnou kritiku po mistrovství světa. Riskuje problémy před podpisem životní smlouvy v Bostonu, ve finále udělal na turnaji nejvíc bodů, je mu jednadvacet. Kdo čekal víc? Místo vděku se ocitne pod solidní palbou. Kdo ví, jak se zachová příště, třeba se mu budou hlavou honit myšlenky, jestli to má zapotřebí nechat si nadávat. V tomhle směru jsou hráči z extraligy a Evropy ve větším klidu, víc schovaní. Pozornost se upíná na hráče NHL. Ale vždyť i ti kluci z evropských lig mohli o NHL zabojovat, vydřít si ji.“
Máte vysvětlení, proč českému hokeji najednou ubyli přirození lídři?
„Možná to souvisí s fenoménem Jardy Jágra, který tu měl pětadvacet let výborné kariéry a všechno se točilo kolem něj. Bylo těžké, aby z jeho stínu vyskočil někdo jiný, jenž by jeho roli převzal nebo v ní alternoval. Přeskočily se tím generace výborných, nedoceněných hráčů, kteří by do role lídra dorostli. To není nic proti Jardovi, je to z části pochopitelné. Ale třeba to je jinak, tohle je jen můj pohled a odpověď na vaši otázku.“
S jakou kúrou byste začal?
„Předpokládám, že svaz nějakou koncepci má a pracuje na tom. Asi by to už chtělo patřičnou odezvu, protože Švýcaři nebo Dáni už jsou prakticky na naší úrovni. A nemyslím si, že počty jejich mladých hráčů jsou vyšší než u nás. Nebo že na rozdíl od našich kluků nevlastní tablety, smartphony, a tím pádem mají víc času na trénink. Ale vidím, že každá hokejová země má svůj osobitý styl. Něco svého. Kanada, Amerika, Rusko, Švédsko. Na jejich hráče se podíváte a okamžitě poznáte jejich školu, zaměření, na co kladou důraz. U nás mi vlastní projev trošku schází, strategie výchovy, koncepce není tolik vidět. Což podle mě není dobře. Vím, že vybudování osobitého stylu by zabralo hodně času, jiné cesty však asi nebude. Najet od šestnáctky na strategický režim, jasný rukopis a podle něj jet výš. Ale znovu říkám: Předpokládám, že na svazu tohle sami vědí nejlíp a pracují na tom.“
